Cosmo Jarvis a Hiroyuki Sanada hrají v novém hitu seriálu "Shōgun", který oživuje a přibližuje násilnou feudální minulost Japonska v celé její děsivé kráse. V debutové epizodě "Shōgun" je scéna, která nastavuje standard pro brutálnost, která následuje. Po vyhladovění, vzpouře a sebevraždě kapitána na palubě zpustošené obchodní lodi Holanďanů se lodivod John Blackthorne (Cosmo Jarvis) a jeho přeživší posádka dostanou na pobřeží Japonska u Anjira, kde je ozbrojené stráže hodí do jámy, kde budou čekat na svůj osud. Zatímco Blackthorne uniká popravě, člen jeho doprovodu má méně štěstí – je svázán a umístěn do kotle s vodou, kde je pomalu uvařen k smrti. Ne, tohle není Westeros, navzdory tomu, co by mohly naznačovat nadšené recenze srovnávající ji s Hrou o trůny. Tohle je Japonsko v roce 1600 – doba velkých nepokojů po dvou staletích občanských válek. Zde se Blackthorne – inspirovaný lodivodem Williamem Adamsem, prvním Angličanem, který se dostal do Japonska – musí přizpůsobit brutální, cizí realitě, protože slabá vláda pěti regentů hrozí rozpadem na válčící frakce po smrti Taikō (bývalého císařského regenta).Jeho přežití závisí na alianci s lordem Yoshii Toranagou (Hiroyuki Sanada) a portugalskými katolickými misionáři.
Původně celosvětově proslulý bestseller (Jamese Clavella z roku 1975 dosáhla do roku 1990 15 milionů výtisků), "Shōgun" již prokázal svůj potenciál v placené TV. V roce 1980 původní devítihodinová minisérie na NBC – s Richardem Chamberlainem, Johnem Rhys-Daviesem, japonskou ikonou Toshirô Mifune a Orsonem Wellesem jako vypravěčem – získala tři ceny Emmy a tři Zlaté glóby poté, co se stala druhým nejsledovanějším pořadem v americké televizi. Její popularita dokonce přispěla k vzestupu sushi restaurací v USA během tohoto období. V roce 2024 nový seriál od Rachel Kondo a Justina Markse přináší ještě živější historický kontext – v konečném důsledku přináší bohaté zobrazení feudálního Japonska.
V roce 1600 byla dynamika světové moci velmi odlišná od dnešního světa: Protestantká Anglie byla nucena bránit trůn Alžběty I. před invazí v roce 1588, když španělská armáda chtěla obnovit katolicismus a ukončit anglickou podporu nizozemské nezávislosti na Španělsku. Druhým hráčem byla země v dynastické unii s Portugalskem; dva mocné iberské státy předtím rozdělily oceánské oblasti mimo Evropu mezi své obrovské impérium smlouvou z Tordesillas z roku 1494. Portugalsko, průkopník globálního průzkumu, narazilo na Japonsko v roce 1543 – začalo obchodovat se za západním zbožím, jako jsou palné zbraně a zároveň šířilo katolickou víru přes jezuitské misionáře. Tento kontext slouží jako pozadí Blackthornovy zrádné plavby v "Shōgun".
Thomas D. Conlan, profesor východoasijských studií a historie na Princetonské univerzitě a autor knihy "Samuraj a válečná kultura Japonska, 471–1877: Prameny", vysvětluje, že Portugalci (a Španělé) měli dva hlavní cíle v Japonsku. Prvním bylo převést Japonsko na křesťanství a druhým bylo nakonec dobýt Japonsko prostřednictvím obrácení vysoce postavených lordů ke křesťanství. Museli však postupovat opatrně, protože vojenské síly Portugalců nemohly konkurovat japonské moci. Tato opatrnost byla patrná již v roce 1552, kdy jeden z prvních západních návštěvníků Japonska zaznamenal, že Japonci byli velmi zdvořilí k sobě navzájem, ale pohrdali cizinci.
Japonsko se v té době nacházelo uprostřed dlouhého a chaotického otřesu – proto se zdálo, že napětí v Shōgunu může propuknout. Známá jako Sengoku Jidai nebo „období válčících států“ (zhruba 1467-1615), byla to éra definovaná téměř neustálými občanskými válkami, kdy feudální páni bojovali o úplnou kontrolu nad zemí. Cílů tří po sobě jdoucích vojevůdců – včetně Tojotomiho Hideyoshiho, nedávno zesnulého Taikō ze Shōgunova vyprávění, a Tokugawa Ieyasu, jeho případného nástupce – by bylo dosaženo sjednocením země na počátku 17. století, ale ne bez značného násilí a síly ze strany třídy bushi (samurajských válečníků).
Samuraj nesoucí meč se řídil přísným morálním kodexem, který se vztahoval k ideálům kultivovaného válečníka. Jako Danny Chaplin, autor Sengoku Jidai. Nobunaga, Hideyoshi a Ieyasu: Three Unifiers of Japan vysvětluje, že jejich víra pocházela z několika náboženských tradic: "Z buddhismu se samurajové učili , že smrt je pouhou iluzí, tak se nebáli umírat. Od šintoismu se samurajové naučili ctít jeho předků, což mu dodalo hluboký smysl pro loajalitu a kontinuitu. Od konfucianismu se naučil základům chování vůči ostatním v přísně hierarchické společnosti."
Přestože se samurajové řídili těmito ctnostmi, byli také nekompromisní v udržování pořádku. Například, aby si udrželi čest, povolili si okamžitou reakci na domnělý podvod ze strany člena nižších tříd; to je demonstrováno na začátku brutální nové série, když rolník přijde o hlavu přímo na ulici. Loajalita k panství byla v samurajských hodnotách prvořadá a zemřít v této službě bylo považováno za čest. Padnout do rukou nepřítele nebo podlehnout nelidskému osudu bylo považováno za hanbu.
Tyto ideály, které přetrvávaly až do moderní doby (například u pilotů kamikaze za druhé světové války), nejlépe ilustroval akt seppuku. Tento rituál exemplárně zobrazil v sérii Šogun Kashigi Yabushige, když po pádu do oceánu vytáhl meč, než aby čelil ostudné smrti utopením.
Byly to hrůzné časy," komentuje Chaplin. Meče katany byly často používány k "testování" na odsouzených vězních a sbírání hlav jako trofeje během bitev bylo běžnou praxí mezi samuraji. V dalším významném incidentu z roku 1597, který souvisel s příjezdem posádky Blackthornovi lodi do Japonska. Blackthorn naznačil, že Španělé plánují dobýt Japonsko prostřednictvím misionářů. Hideyoshi nechal ukřižovat a napíchnout na kopí 26 křesťanů. Podobně jako Tudorovci v Anglii, kteří odsekávali hlavy manželkám a upalovali katolíky na hranici, používali Japonci kruté metody, jako byly ty, které byly uplatňovány na nešťastného kolegu z posádky Blackthorne: legendární bandita Ishikawa Goemon, jakýsi japonský Robin Hood, byl uvařen zaživa na břehu řeky Kamo v Kyotu v roce 1594.
„Násilí jako trest mělo být velkolepé a děsivé, aby bylo zajištěno dodržování zákonů,“ říká Conlan. Možná pak samotné seppuku – často nabízené jako „privilegium“ samurajům poraženým v bitvě, ale také upřednostňované jako metoda trestu smrti, protože rodina oběti s menší pravděpodobností usilovala o pomstu za smrt, kterou si sama způsobila – představovalo tuto podívanou více než cokoliv. V jednom slavném incidentu Taikō dokonce nařídil svému již vyhoštěnému synovci, aby spáchal sebevraždu v roce 1595, čímž se vyhnul potenciální zpochybnění nástupnictví svého dědice. Taková krutost (Hideyoshi také popravil celou svou rodinu, celkem 39 mužů, žen a dětí) přispěla k západnímu vnímání Japonců: „Evropané byli šokováni, že to Hidejoši udělal blízkému příbuznému,“ říká Conlan. Období Sengoku dosáhlo svého vrcholu bitvou u Sekigahary v roce 1600 – největší a pravděpodobně nejdůležitější v japonské feudální historii, která si za jediný den vyžádala až 36 000 mrtvých nebo vážně zraněných. Je to událost, která jako by se v Shōgun rýsovala na obzoru. V důsledku toho by Japonsko vstoupilo do nového věku, Edo – definovaného více než 250 lety relativního míru, izolacionistickou zahraniční politikou (s cílem odstranit koloniální a náboženské vlivy Španělska a Portugalska) a zákazem a pronásledováním křesťanů. S trochou štěstí by se Blackthorne mohl do tohoto období dostat – jistější však je, že nejprve bude čelit vážným hrůzám.
